Z MČR štafet jsme ze čtyř kategorií stanuli třikrát na stupních vítězů – ženy a dorostenky přímo vyhrály, muži skončili druzí!

Další ze seriálu komorních MČR se odehrál v sobotu 26. 9. 2020. Zorganizoval jej původně určený pořadatel, klub Orientační Běh Opava (AOP), původně se však měl zhostit tradičního štafeto-družstvového víkendu o dva týdny později, v lesích u Vidnavy (nyní je to tak v plánu za rok). Pro omezené štafetové dějství pořadatelé zvolili jeden z porostově pestrých lesů jen nějakých 11 km jižně od Opavy v němž se tedy utkaly pouze čtyři kategorie, H/D 18 a H/D 21. Na závodníky čekal přijatelně zvlněný les, protnutný nehlubokým potokem a údolím lokálního významu, v němž bylo umístěno i shromaždiště. Od něj to tedy bylo na všechny strany do kopce, ale nijak zásadně. Víc než o vrstevnicích to tedy bylo o porostech, které měly pestrou podobu, od větších zelených ploch po pestré žluto-zelené a zeleno-bílé plochy s neostrými, obtížně mapovatelnými rozhraními a malou průhledností. Do toho síť cest větších i méně zřetelných nebo spíše ztrácejících se pěšin. V popisech kontrol tak převažovala rozhraní, ať jako světlinky, tak ohyby rozhraní bílého nebo pasekového. A tmavě zelené se doporučovalo obíhat, i když na ostružiny nebyl les až tak dramatický a jen výjimečně byly vyššího vzrůstu. A jelikož sršni i včely (pořadatelé upozorňovali na množství úlů v lese) spaly, občasné úrazy vznikaly pouze od kluzkého terénu. Naštěstí však sobotní liják do slezských končin nedoputoval, takže počasí bylo sice už podzimní, ale v zásadě mohlo být mnohem horší. Závod tedy nebyl až tak rychlý, jako bývá u štafet zvykem, tratě byly navíc poměrně dlouhé, ale zajímavé a dostatečně farstované. Opavaci připravili celkově povedený pořadatelský podnik, tréninková mapka měla neobvyklé velké rozměry, na (tedy původně plánovaný) prestižní závěr sezóny připravili pro každého v cíli i plastový kelímek s logem a mapovým motivem závodu. Na něm sice mapová výseč pocházela z původně plánovaného vidnavského prostoru, nicméně polštářky pro medailisty již byly zcela autentické, takže ocenění si nyní mohou nechat o terénu i zdát.

První startovaly dorostenky, v nichž se naše áčko pohybovalo – dle papírových očekávání – stále kolem čela. Áda Vandasová přiběhla v tříčlenné skupince, za níž již byla tříminutová díra. „Byla to honička, ale každý si musel jet podle svého, protože to bylo celkem mapově náročné. Moc mě to bavilo a byla to sranda, ale náročná“. Mezi áčkem a béčkem Luhačovic předávala Kátě Blažkové, hostující z Jindřichova Hradce, která si běhání za naše barvy letos ještě moc neužila a už vůbec ne bojů o medaile. Nicméně s tratí si poradila spolehlivě a jelikož těch pár rychlejších soupeřek útočilo z hodně zadních řad, přiběhla první s několikaminutovým náskokem… „Před startem jsem byla dost nervózní, přece jen už o něco šlo a s tím jsem u štafet neměla zkušenost. U nás se vždycky běhalo „na krásu“ jak se říká, prostě sranda, na pohodu. Teď jsem cítila, že když už hostuju, tak bych to neměla úplně zkazit. Ale těšila jsem se. Když jsem viděla Áďu dobíhat druhou s docela slušným náskokem (na 4), říkala jsem si, že by mě nemusel nikdo úplně doběhnout a kdyby jo, sázela jsem na Míšu, že by to vytáhla zpět. V lese jsem se dost potkávala se Sárou (LCE), vždycky mě doběhla, když jsem byla v nějaké chybce. Poté jsem ji konečně utekla a většinu trati běžela sama a neustále se ohlížela. Netušila jsem, jak na tom jsem, zda někdo není přede mnou. Naštěstí mě Béďa na diváckém úseku ujistil, že vedeme. Předala jsem Míše, a tak nějak už jsem věděla, že to vyjde. Moje pocity asi nejdou moc popsat, čistá radost, protože jsem tohle zažila poprvé, a ještě za „můj nový oddíl“. Byl to sice naprd rok, ale aspoň, že se ten nejdůležitější štafetový závod uskutečnil. Díky moc všem, hlavně holkám!“ K tomu už není mnoho co dodat, Míša (Metelková) svoje zážitky popsala jednoduše jako „zelená lahůdka“ (následným brainstormingem v rámci tohoto obsáhlého interview upřesněno zhruba na špenátový pudink), protože už pohodlně doběhla pro vítězství s náskokem přes osm minut.

V dorostencích se nám s generační obměnou nedaří úplně držet krok s nejlepšími, takže to bylo pro trojici Matěj Neumann, Petr Synek (hostující z Doks), Kuba Chaloupský nakonec 14. místo.

Ženy obhajovaly loňské vítězství, a to v nezměněné sestavě Terka Novotná – Bára Chaloupská – Denča Kosová a nakonec i s poměrně nezměněným průběhem. Terka přibíhá třetí, zatím ještě se ztrátou přes tři minuty na Káju Teplou ze Slávie, značný náskok má i Kamenice a další jsou pak nedaleko za námi. „První úsek byl tentokrát hodně zábavný, protože se pořadí neustále měnilo, bylo tam hodně farst, hodně kontrol a většina dělala chyby. Sama jsem jich tam několik vykouzlila, ale bylo to o tom jít si svůj závod s tím, že člověk netušil, odkud se ostatní připojí z jiné farsty.“ Na druhém úseku Kamenice (Pítra Landovská) postupně dostihla a předstihla Slávii (Nikola Thýnová), za nimi se z vícečlenného balíku odpoutala Bára s Pardubicemi (Martina Zvěřinová). Po chybě Nikoly se Bára dostala na druhé místo s malým náskokem a v pytlíku pak ještě i trochu snížila ztrátu na chybující Kamenici a předávala tak druhá, se ztrátou lehce přes minutu. Denča ale Kamenici (Terku Čechovou) předběhla hned na postupu na dvojku .. „...pak mi to docela naskakovalo, ale jedna menší chybka mě rozhodila a stala se z toho taková série“, což znamenalo menší chybky na každé od 8. po 12.k. Ale závodnice Kamenice se dále ještě propadala a nás tak stíhaly už jen finišmenky Pardubic (Jana Knapová) a Slávie (Lenka Mechlová), ale nic tedy ještě nebylo rozhodnuto. Lehkou třináctku sice Denča naběhla dobře, ale „po chybě na 14k mě hodně tekly nervy…“ a u 15. k. byly Pardubice jen málo přes minutu za námi. Ale i Janďa ještě chybovala a tak Denča nakonec doběhla pro vítězství s pohodlným náskokem přes 3,5 minuty. Slávistky se radovaly z bronzu a až za nimi přiběhly dvě nejrychlejší běžkyně třetích úseku, Venda Horčičková (Luhačovice) a po nemoci ještě se rozbíhající Áda Indráková (Žabiny). Tradičně silná Severka Šumperk byla letos mezi poraženými, neboť jejich loňský první úsek byl vyřazen mimo provoz našim druhým úsekem H21.

Muži obhajovali loňské stříbro (a rovněž v loňské sestavě, tj. Dan Vandas, Honza Petržela, Pája Kubát, resp. v sestavě stejné už od předloňska) a šli si za ním hned od začátku. Dokonce až tak, že po prvním úseku bylo druhé naše béčko, díky výkonu Honzy Bendáka, ale Bandaska následoval jen několik sekund za ním. I muži se v lese průběžně stále předbíhali v rámci malých chybek a různých farst, jak potvrzuje i Bandaska: „no k1 dobrý, to jsem si pohlídal, pak jsem věděl, že jsme docela vpředu s LCE1, asi jsme jim i trochu utekli, ale na k7 jsem udělal chybu asi na 50, takže mi Jonáš utekl a dojel mě balík. No a od té doby to šlo z kopce. Moc jsem ani netušil kde jsem, protože jsem se úplně nedostal do mapy a byl jsem si strašně nejistý. No a když jsem viděl kdo běhá okolo mě na prvním úseku, tak jsem věděl, že to není dobrý. Ale naštěstí jsem věděl, ze pořád někde jsou kluci z ZBM a LCE, takže mě to trochu zahřálo. Pytlík se taky nepovedl (pozn. - Hašlerka se před Bandasku dostal až v něm, byl ale docela farstovaný) a pocity špatný...“ Nicméně ostatním se ve skutečnosti nevedlo o moc lépe, v cíli byly jen o nějakých 15s lehce odskočené Luhačovice (Jonáš Hubáček), ale do dvou minut ztráty na prvního se vešlo dalších 16 závodníků.

Další úsek probíhal podobně, ale už se přecejen postupně oddělovaly lepší týmy. Díky Ňufovi jsme mezi nimi stále byli i my: „.. po prvním úseku to bylo všechno víceméně pohromadě. Na první kontrole jsem kvůli delší farstě trochu ztratil, takže mě hned cestou na dvojku doskočil Dým, který startoval asi 40 vteřin za mnou. Společně jsme doběhli čelo závodu a pak se tam vykrystalizovala skupinka 5 lidí (PHK, ZBM, TBM, LPU a LCE), se kterými jsme se různě rozdělovali a zase spojovali. V polovině závodu odpadl kvůli střevním problémům Štěpík (LCE), takže jsme dál pokračovali ve čtyřech. Na k17 jsem se v hustníku nechal stáhnout na Dýmovu farstu, takže mi trochu odskočil. Těsně před diváckou ale udělal i on nějakou kličku, takže jsme byli zase spolu. V pytlíku jsem si všiml, že Dým musí razit kontaktně, což nesl dost nelibě. V závěru jsem toho dokázal využít a získal na něj pár vteřin, do posledního úseku to ale bylo pořád otevřené.“ Což byla rozhodně pravda, nicméně Pájovi předával jako první, pár sekund před Žabinami a cca 40 s před dvojicí LPU + TBM. Pája se od Máry Mináře rychle odpoutal a dost dlouho si běžel svůj závod na čele: „Máru jsem v zásadě za celý závod zahlédl 3x, poprvé na K4, kde udělal Mara chybu, potom až na K13, kde jsem udělal chybu já a potom ještě o kousek dále, kde jsem ho viděl naposled. Takže celý závod jsem si musel odmapovat sám.“ Po zmíněných chybkách na 13. a 15. pouští Máru před sebe, sice ne beznadějně, ale začíná se projevovat svalový problém: „..lehké táhnutí v pravém zadním stejně jsem cítil už když jsem si bral mapu (ale při rozcvičení nikoliv) a samozřejmě s postupem času se to zhoršovalo, až do cíle, kdy už to bylo celkem maso. Teď jen doufám, že to nebude nic vážnějšího.“ Což nejenže znamenalo, že Žabiny už si doběhly bez přímého souboje pro zlato, ale ještě se na Páju dotáhl Vojcek Král, který útokem zezadu (startoval o více jak 6 minut později…) převálcoval značnou část startovního pole, tedy včetně Pardubic a Tesly, které tímto nakonec vzájemně bojovaly už jen o bramboru. Být doběh delší, Pájova křeč by už asi odevzdala stříbro Severce, ale takto jsme ho ještě pořád brali my. Což přineslo statisticky pozoruhodný výsledek, když se na prvních pěti místech umístily stejné týmy jako vloni a medailové pořadí bylo stejné potřetí v řadě. Další úseky béčkové štafety už se propadly trochu více, přece jen na otočku do Opavy se nechtělo uplně každému a tak jsme papírově spíš ani nemohli doufat ve zopakování loňského jedenáctého místa a byla z toho šestnáctka. S tou letos vybíhalo až céčko, které se ovšem nyní účastnilo spíš do počtu...

Stránka závodu

Článek na o-news

GPS D21

GPS H21

foto Tonda Švarc

2 x foto Vojta Illner

Aktualizováno (Čtvrtek, 01 Říjen 2020 21:37)